Obtížnost: 4 z 5
Lidsky řečeno
Paměť počítače je jako ulice s očíslovanými domy. V každém domě bydlí nějaká hodnota (třeba číslo 42) a dům má svou adresu. Ukazatel je papírek s adresou: neobsahuje hodnotu, jen říká, kde ji najdeš. Můžeš se podle něj vydat na místo (přečíst hodnotu), nebo tam dát jinou věc (hodnotu změnit). Díky tomu může funkce změnit proměnnou, která patří někomu jinému.
Adresa proměnné
Každá proměnná leží někde v paměti a má adresu. Zjistíš ji operátorem & (adresa). Formát %p vypíše adresu, hodnoty se mezi počítači i spuštěními liší.
int x = 42;
printf("%d\n", x); /* hodnota: 42 */
printf("%p\n", (void *)&x); /* adresa, třeba 0x7ffd1c2b5a4c */Přesně tuhle adresu už znáš: v scanf("%d", &x) říkáš funkci, kam má číslo uložit.
Ukazatel a dereference
Ukazatel je proměnná, která uchovává adresu jiné proměnné. Deklaruje se hvězdičkou: int *p je „ukazatel na int“. Operátor * v použití (dereference) znamená „hodnota na této adrese“.
int x = 42;
int *p = &x; /* p ukazuje na x */
*p = 100; /* změní x, protože p míří na x */
printf("%d\n", x); /* 100 */| Zápis | Význam |
|---|---|
int *p | deklarace: p je ukazatel na int |
&x | adresa proměnné x |
p | adresa, kterou p drží |
*p | hodnota na adrese v p (dá se číst i zapisovat) |
Hvězdička má dva významy: v deklaraci říká „je to ukazatel“, ve výrazu znamená „jdi na tu adresu“.
Adresa, ukazatel a dereference
Spusť a sleduj, jak změna přes *p mění x. Zkus přidat druhý ukazatel na stejnou proměnnou.
Ukazatel jako parametr funkce
Parametry se kopírují (viz lekce o funkcích). Když funkci předáš adresu, zkopíruje se adresa, ale míří stále na původní proměnnou. Přes ni funkce změní originál.
Úkol: prohoď dvě čísla
Dopiš funkci prohod, která prohodí hodnoty dvou proměnných. Program načte dvě čísla, zavolá funkci a vypíše je v novém pořadí.
Takhle může funkce „vrátit“ i víc hodnot: předáš jí adresy proměnných, do kterých výsledky zapíše.
Podíl a zbytek najednou
Funkce vrací dvě hodnoty přes ukazatele.
Pole a ukazatele
Jméno pole se ve většině výrazů změní na adresu jeho prvního prvku. Proto lze pole přiřadit do ukazatele a funkce dostane při předání pole adresu, ne kopii celého pole. Z toho plyne, že funkce prvky pole změnit umí.
int a[3] = {10, 20, 30};
int *p = a; /* totéž jako &a[0] */
printf("%d\n", p[1]); /* 20: a[i] je zkratka za *(a + i) */Při předání pole funkci se zapisují stejné deklarace: void f(int *a, int n) a void f(int a[], int n) znamenají totéž. Velikost se musí předat zvlášť jako n.
Aritmetika ukazatelů
Přičtení čísla k ukazateli ho posune o tolik prvků, ne bajtů. Překladač si sám vynásobí velikostí typu. Při int *p posune p + 1 adresu o sizeof(int) bajtů (typicky 4).
| Výraz | Význam |
|---|---|
p + 1 | ukazatel na další prvek |
*(p + 2) | prvek se dvěma dál, totéž co p[2] |
p++ | posun ukazatele na další prvek |
q - p | počet prvků mezi dvěma ukazateli na totéž pole |
Procházení pole ukazatelem
Stejné pole projdeme dvěma způsoby: přes *(p + i) a posouvaným ukazatelem p, který se zastaví u adresy za posledním prvkem. Simulátor nezvládá zápis *(a + i) přímo se jménem pole, proto se nejdřív uloží do ukazatele p. Na vlastním počítači fungují obě podoby.
Simulátor na stránce neumí porovnávat ukazatele operátory < a > (stačí !=) a odečítání q - p v něm vrací rozdíl v bajtech. Podle standardu C je výsledek vždy počet prvků, na vlastním počítači tedy dostaneš u pole int správně počet prvků, ne bajtů.
Úkol: vynásob pole funkcí
Dopiš funkci zdvojnasob, která vynásobí každý z n prvků pole dvěma. Pole se změní přímo v main.
Ukazatel na znak a řetězce
char *s = "ahoj"; je ukazatel na první znak řetězcového literálu. Se s se pracuje jako s polem znaků. Literál je ale uložený v paměti určené jen ke čtení, takže s[0] = 'X'; je nedefinované chování. Chceš-li text měnit, použij pole: char s[] = "ahoj"; (to je vlastní kopie).
NULL a neplatné ukazatele
NULL je speciální hodnota „ukazatel na nic“ (je v <stddef.h>, <stdio.h> i dalších). Dereference NULL shodí program. Funkce, které mohou selhat (třeba malloc nebo strchr), vracejí NULL, takže výsledek vždy zkontroluj.
int *p = NULL;
if (p != NULL) {
printf("%d\n", *p); /* bezpečné jen když p někam míří */
}Význam zápisů
Doplň operátory
Spoj zápis s významem
Bezpečné, nebo nebezpečné
Co vypíše: int x = 5; int *p = &x; *p = 8; printf("%d", x);?
*p = 8 zapíše přes ukazatel přímo do proměnné x.
Jak lze jinak zapsat a[3]?
Přičtení 3 posune ukazatel o 3 prvky a hvězdička přečte hodnotu tam. Pozor na závorky: *a + 3 je prvek a[0] plus 3.
Proč scanf("%d", &x) potřebuje &?
Parametry se kopírují, takže scanf by jinak dostal jen kopii hodnoty x a nemohl by ji změnit.
Co udělá dereference ukazatele NULL?
Na adrese NULL žádná platná proměnná není.
Pod kapotou · Ukazatele na ukazatele, void * a const
Ukazatel může ukazovat i na ukazatel (int **pp), což se používá třeba u pole řetězců nebo když funkce potřebuje změnit sám ukazatel. Typ void * je obecný ukazatel bez typu: dá se do něj uložit adresa čehokoli (vrací ho malloc), ale nelze přes něj dereferencovat ani počítat, dokud ho nepřetypuješ. Klíčové slovo const upřesňuje, co se nesmí měnit: const int *p znamená „přes p nesmím měnit hodnotu“, int *const p znamená „p samotné nelze přesměrovat“. Do funkcí, které pole jen čtou, se dává const, aby šlo poznat záměr. Ukazatele na funkce (int (*f)(int)) simulátor na této stránce nespouští. Zkus je na vlastním počítači po překladu gcc -Wall -o prog prog.c.