Obtížnost: 3 z 5
Lidsky řečeno
Funkce je jako recept na kartičce. Napíšeš ho jednou (třeba „jak uvařit vajíčko“) a pak ho kdykoli použiješ jen tím, že řekneš jeho jméno. Kartička může potřebovat suroviny (parametry) a na konci ti něco předá (návratová hodnota). Díky tomu se program nemusí kopírovat a dá se číst jako seznam pojmenovaných kroků.
Proč funkce
Dosud jsi psal všechno do main. U delších programů to přestane stačit: kód se opakuje, hůř se čte a těžko se opravuje. Funkce je pojmenovaný kus kódu, který můžeš zavolat z libovolného místa. Už jednu znáš: printf je funkce, kterou napsal někdo jiný.
Definice a volání
#include <stdio.h>
int kvadrat(int x) { /* návratový typ, jméno, parametry */
return x * x; /* return vrátí hodnotu volajícímu */
}
int main(void) {
int v = kvadrat(7); /* volání, 7 se zkopíruje do x */
printf("%d\n", v); /* 49 */
return 0;
}Definice funkce má čtyři části: návratový typ (int), jméno (kvadrat), seznam parametrů v závorkách (int x) a tělo ve složených závorkách. Příkaz return ukončí funkci a předá výsledek tomu, kdo ji zavolal.
Funkce, která nic nevrací, má návratový typ void. Funkce bez parametrů se zapisuje int f(void). Prázdné závorky f() v C neznamenají „žádné parametry“, ale „neurčené parametry“, proto piš vždy void.
Části funkce
Parametry se předávají hodnotou
V C se parametry kopírují. Funkce dostane vlastní kopii a změna kopie se původní proměnné nedotkne.
Změní funkce původní proměnnou?
Spusť program a všimni si, že a v main zůstane 5, i když funkce svou kopii zvětšila. Zkus si před spuštěním tipnout, co vypíše.
Chceš-li, aby funkce změnila původní proměnnou, musíš jí předat její adresu (ukazatel). To je téma lekce o ukazatelích. Pole se naopak předávají tak, že funkce dostane adresu prvního prvku, takže prvky pole změnit umí.
Prototyp: funkce musí být známá před použitím
Překladač čte soubor shora dolů. Když zavoláš funkci, kterou ještě „nezná“, ohlásí chybu nebo si její podobu špatně domyslí. Řešení: napsat nad main prototyp, tedy hlavičku funkce zakončenou středníkem, a samotnou definici dát až pod main.
#include <stdio.h>
int soucet(int a, int b); /* prototyp: slibuje, že funkce někde existuje */
int main(void) {
printf("%d\n", soucet(2, 3));
return 0;
}
int soucet(int a, int b) { /* definice */
return a + b;
}Prototyp je také smlouva: překladač podle něj kontroluje počet a typy argumentů. V pozdějších lekcích prototypy přesuneme do hlavičkových souborů.
Funkce s více parametry a návratovou hodnotou
Úkol: větší ze dvou čísel
Dopiš funkci vetsi, která vrátí větší ze dvou celých čísel. Program načte dvě čísla a vypíše větší z nich.
Funkce může vrátit jen jednu hodnotu. Potřebuješ-li víc výsledků, použiješ ukazatele nebo strukturu (obojí později).
Rozsah platnosti proměnných
Proměnná existuje jen tam, kde byla deklarována:
| Druh | Kde je deklarována | Kde platí | Životnost |
|---|---|---|---|
| Lokální | uvnitř funkce nebo bloku { } | jen uvnitř toho bloku | do konce bloku |
| Parametr | v hlavičce funkce | uvnitř funkce | do návratu z funkce |
| Globální | mimo všechny funkce | v celém souboru pod deklarací | po celý běh programu |
Dvě funkce mohou mít lokální proměnné stejného jména, vzájemně o sobě nevědí. Lokální proměnná také zastíní globální stejného jména. Globálním proměnným se vyhýbej: kdokoli je může změnit, takže hůř poznáš, kdo ji pokazil.
Rekurze
Funkce může zavolat sama sebe. Říká se tomu rekurze. Každá rekurzivní funkce potřebuje dvě věci: základní případ, kdy už se nevolá dál, a krok, který se přibližuje k základnímu případu. Klasický příklad je faktoriál: n! = n · (n − 1)!, přičemž 0! = 1.
Rekurzivní faktoriál
Hřiště: změň vstup a sleduj, co se děje. Zkus se zamyslet, kolik volání funkce vznikne pro faktorial(5).
Každé volání dostane na zásobníku vlastní kopii parametrů a lokálních proměnných. Když zapomeneš základní případ, volání se nikdy nezastaví a zásobník dojde (přetečení zásobníku, program spadne).
Úkol: mocnina rekurzí
Dopiš rekurzivní funkci mocnina(z, n), která spočítá z na n-tou (n je nezáporné celé číslo). Platí z⁰ = 1 a zⁿ = z · zⁿ⁻¹.
Rozdělení programu na funkce
Dobrá funkce dělá jednu věc a má jméno, které říká, jakou. Místo jednoho dlouhého main pak čteš seznam kroků. Ukázka: zjištění, zda je číslo prvočíslo.
Prvočísla do 30
Program rozdělený na funkci je_prvocislo a main. Zkus změnit horní mez.
Přeložení na vlastním počítači
Ulož program jako prog.c a přelož ho: gcc -Wall -o prog prog.c (Linux: balíček gcc, Windows: MSYS2/MinGW, macOS: clang přes Xcode Command Line Tools). Přepínač -Wall zapne užitečná varování, třeba na chybějící return nebo volání funkce bez prototypu. Spuštění: ./prog (ve Windows prog.exe).
Doplň chybějící části
Spoj pojem s významem
Správně, nebo chyba?
Co vypíše program: void f(int x) { x = 9; } int main(void) { int a = 1; f(a); printf("%d", a); }?
Parametr se předává hodnotou, funkce změnila jen svou kopii.
K čemu slouží prototyp funkce?
Prototyp je jen hlavička se středníkem. Povinný je jen tehdy, když funkci voláš před její definicí.
Co musí mít každá správná rekurzivní funkce?
Bez základního případu se volání nikdy nezastaví a dojde zásobník.
Jak správně zapsat funkci bez parametrů?
V C znamená prázdná závorka f() neurčený počet parametrů. Pro „žádné“ piš void.
Pod kapotou · Co se děje na zásobníku při volání
Při volání funkce překladač vytvoří na zásobníku (call stack) rámec s parametry, lokálními proměnnými a návratovou adresou. Po return se rámec uvolní. Proto je lokální proměnná po návratu neplatná a proto má rekurze omezenou hloubku (typicky stovky tisíc volání, závisí na velikosti zásobníku, na Linuxu bývá výchozí 8 MB). Překladače umí koncovou rekurzi (volání je poslední příkaz) při optimalizaci změnit na cyklus, standard to ale nezaručuje. Funkce main smí mít podobu int main(void) nebo int main(int argc, char *argv[]).